Jak si mě našlo vaření

Do patnácti let jsem žila spokojeně a vaření neřešila. Uměla jsem uvařit čaj, vajíčka a knedlík s vajíčkem a to mi úplně stačilo. Ani mě nenapadlo zkoušet něco vařit sama.

To ale neznamená, že bych v kuchyni nepomáhala mamce nebo babičce. To ne. Vzít do ruky nůž a škrabku, očistit zeleninu a dělat, co se mi řekne, to jsem samozřejmě dovedla a dělala jsem to.

Objevování

Změnilo se to v létě 2002, kdy jsem jela jako praktikantka na dětský letní makrobiotický tábor, který pořádala moje skvělá teta Staňka pod Lopeníkem. Sice jsem ani netušila, co to znamená, jen jsem měla tušení, že se to bude týkat asi hodně zdravého jídla. Pro jistotu jsem si s sebou nabalila tašku sladkostí a tyčinek, kdybych měla hlad a jela jsem objevovat nové obzory.

Tábor to byl skvělý. Občas se stalo, že jsem pomáhala i v kuchyni vařit. Byl to pro mě úplně nový svět, přemýšlet nad jídlem, jeho složením i nad tím jak vypadá na talíři. Nic takového jsem předtím nezažila.

Moje taška se sladkostmi zůstala celý tábor netknutá. Ani jsem si na ni nevzpomněla. Hlad se nekonal, naopak jsem zjistila, že zdravé jídlo může být barevné, chuťově různorodé, pestré i sladké a hlavně TAK MOC chutné!

Můj první AHA moment

Co mě ale překvapilo nejvíc, že mě, celoživotnímu asmtatikovi, alergikovi a atopikovi se zlepšil během pár dní ekzém a začal mizet. Celkově jsem pociťovala více energie a nebyla jsem po jídle unavená a další hodinu nepoužitelná, než mi trochu vytrávilo.

To byl můj první AHA moment, kdy jsem si uvědomila, že tím, co jím, mohu velmi ovlivnit své zdraví.

Těžké začátky…

Byl to zážitek natolik silný a motivující, že jsem hned po příjezdu z tábora zamířila do knihkupectví, koupila si svou první kuchařku a doma jsem oznámila mámě, že od teď si vařím sama.

Rodiče z toho velmi nadšení nebyli, obzvláště s mámou to bylo těžké se domluvit na fungování v kuchyni a nákupech. Bylo těžké si to ustát, když jsem na nich byla finančně závislá a vařila v mámině kuchyni.

Ale zvládla jsem si to. Začátky byly krušné. Podle receptů jsem nikdy předtím nevařila a neměla jsem zkušenosti. Právě ty zkušenosti, které se přepokládají často jako samozřejmost k tomu, aby výsledek dopadl podle očekávání, prostě se povedl.

Mně se samozřejmě první měsíce spíše nedařilo. Bylo to náročné si nakupovat a vše dělat sama, neměla jsem potřebnou zručnost a vychytané, co udělat kdy, aby výsledné jídlo bylo co nejlepší. Takže jsem se učila metodou pokus omyl. Občas se stalo, že to prostě nešlo už ani zachránit a musela jsem celý svůj výtvor vyhodit.

Mami, tati, díky, že jste to se mnou vydrželi!

Když si to tak uvědomuji zpětně (majíc už vlastní děti), tak se už příliš nedivím rodičům jejich „nenadšení“. Muselo je to stát občas nemalé nervy se koukat, co v té kuchyni zase tropím. A občas je to stálo i vyhozené peníze.

Vaření je moje radost!

Ale postupně jsem se vše naučila a pochopila, jak všechna ta kuchyňská alchymie a kouzla fungují, poznala jsem jejich taje a zákonitosti, takže už mi postupně dělalo čím dál menší potíže vymýšlet i vlastní triky, recepty a postupy…
A z vaření se postupně stal můj koníček a radost! Objevila jsem tak jeden ze svých talentů a vášní.

Ráda bych Vám předala radost s vaření a tvoření v kuchyni, inspirovala Vás k tomu vyzkoušet něco nového a udělat tak radost nejen sobě, ale i svým blízkým, rodině…

Protože fakt je ten, že láska dost často prochází žaludkem. Hlavně u dětí a u mužské části rodiny. 😀